ἔνος, -ου, ὁ


1 año ἔνον τὸν ἐνιαυτὸν Ἕλληνες εἶπον Lyd.Mens.4.1, cf. Hdn.Gr.1.176, Ammon.Diff.394, Apollon.Lex.748, Ptol.Vocab.π 128, Orio 69.20, Epim.Hom.Il.1.1 (p.56).

2 cosecha anual Hsch.
• Etimología: Prob. de un antiguo *enos, cf. δίενος, τετραένης, ἦνις, y c. r. en grado ø, lituan. pérnai ‘el año pasado’, etc.

ἔνος, -η, -ον
• Alolema(s): dór. gen. ἔνας Theoc.18.14; lacon. ἔναρ Hsch.
• Morfología: [sólo en casos obl. del fem. c. valor adv., en ac. solo en la expr. εἰς ἔνην (sc. ἡμέραν) c. mismo sent. y tb. en la forma ἔνηφι; frec. c. espír. áspero en edd.]


pasado mañana μηδ' ἀναβάλλεσθαι ἔς τ' αὔριον ἔς τε ἔνηφι no dejar (nada) para mañana ni para pasado mañana Hes.Op.410, en gen. κἂν ἕνης ἔλθῃς Ar.Ec.796, καὶ ἔνας καὶ ἐς ἀῶ pasado mañana y al día siguiente Theoc.l.c., cf. Hdn.Gr.2.555, Hsch., en dat. αὔριον <καὶ> τῇ ἔνῃ Antipho 6.21, c. εἰς en ac.: παρεῖναι δ' εἰς ἕνην Ar.Ach.172, dud. c. gen. ἐς ἔνης D.C.47.41.2.
• Etimología: Antiguo tema pron. deíctico *eno conservado en gr. ἔνη, het. eni-, anni, aesl. onŭ y en comp., cf. ἐκεῖνος, aisl. hinn.