διακωλυτής, -οῦ, ὁ


el que impide o se opone c. gen. obj. τούτου μηδένα εἶναι ... διακωλυτήν Hdt.6.56, διακωλυτὰς ... ἡγούμενος τῆς ἡδίστης πρὸς αὐτὸν ὁμιλίας por considerarlos (a sus padres y amigos) un obstáculo para su dulcísimo trato con él Pl.Phdr.240a, abs. διακωλυταὶ ἀπειλοῦντες ... ἔσεσθαι Procop.Pers.1.13.4.