ἀσύφηλος, -ον
• Alolema(s): ἀσύφαλ- Dius 1
• Prosodia: [-ῠ-]


1 indigno, vil, sin valor ὥς μ' ἀσύφηλον ... ἔρεξεν ... ὡς εἴ τιν' ἀτίμητον μετανάστην cuan indignamente me trató como si yo fuera un miserable advenedizo, Il.9.647, οὔ πω σεῦ ἄκουσα κακὸν ἔπος οὐδ' ἀσύφηλον Il.24.767, ἡ νεότης ἀ. ἀεὶ θνητοῖσι τέτυκται Lyr.Eleg.Adesp.25.1W., νοῦς Cyr.Al.M.69.84D, cf. Q.S.9.521.

2 tosco, inculto de pers. ὁ δὲ διδάσκαλος ... ὡς ἀσυφήλους αὐτοὺς (μαθητάς) ἑώρα Eun.VS 481, cf. Eudoc.Cypr.1.149, Hsch., Gr.Shorthand Man.367, Et.Gen.1082.

3 adv. -ως de una manera indigna οὐκ ἀ. μυθεύμενος Dius l.c.
• Etimología: Etim. desc. Se ha puesto en rel. c. Σίσυφος y σέσυφος q.u.